Jak to všechno začalo…
Čas na změnu
Je 6:30h, zvoní budík, otevírám oči…nový den. Musím vstát, nemám sílu, chuť ani motivaci. Musím se donutit…“vstaň a nepřemýšlej nad tím, je to pouze dočasný stav“. Moje každodenní pocity následovaly stejné sliby, slova, myšlenky a stejné vzorce, které jsem si opakovala, abych se trochu nakopla.
Můj manžel, se kterým jsem tuto situaci často probírala, se mě snažil povzbudit. Uklidňoval mě, že je to krátkodobá záležitost, která brzo skončí. „Zlato, ber to tak, že každý den je k dobru“. Tím pomyslným „dobrem“ měli byt moje poměrně slušně vydělané peníze na účtu, které se tam v pravidelných časových periodách objevily a to je, přiznávám, celkem příjemné. Ale ano, ono to skutečně může určité časové období fungovat, ale jak dlouho? …
Zvoní budík, 6:30h se ukazuje na displeji hodinek. Ležím v posteli. Opět stejný scénář…není mi dobře. Musím vzbudit děti, udělat jím snídani…bolí mě břicho, mám úzkost a chce se mi brečet. Jediná myšlenka, která se mi honí hlavou je „kdy toto trápení skončí? Takto to přeci nemůže být napořád“. Čekala jsem od života něco jiného. Měla jsem plány, tužby a vášně. Chtěla jsem žít, vnímat krásu, cestovat, poznávat krajiny a hlavně se věnovat tomu co mě baví. Ztratila jsem svůj směr, svoji cestu. Chci se vrátit zpátky…To není ten správný vlak, jsem špatně, musím okamžitě vystoupit…
Je 8:30h. Sedím ve své kanceláří, je ticho…jen sedím a pozoruji dění kolem.
Není mi dobře, bolí mě v podbřišku pořád intenzivněji. Otevírám okno abych se nadechla a ucítila život, čerstvý vzduch, slyšela zpívat ptáky. Představuji si, že jsem v přírodě u koní a to mi dodává energii do žil… V 9h začíná pravidelný on-line meeting. Sedím před počítačem, zapínám si kameru a koukám na sebe, jak jsem zestárla. V hlavně myšlenka, „musíš to zvládnout, hlavně aby nikdo nic nepoznal“.
Je přesně 10:40h, už nemůžu dál… Dost! Zavírám počítač, zavírám kancelář a odjíždím k lékaři. Diagnóza je jasná. Vyhoření s doprovodem všech vedlejších zdravotních symptomů. „Jano, musíte zpomalit, myslete na rodinu a svoje zdraví“, říká moje lékařka. Přijíždím domů plná emocí a rozpaků. V domě je naprosté ticho. Sedla jsem si na gauč a ani nevím, jak dlouho jsem seděla, protože jsem v momentě usnula jako malé dítě.
Spala jsem dlouze a tvrdě,
vzbudily mě až odpoledne děti, když se vrátily domu ze školy. Reakce mých dětí mě úplně dostala. „Mami ty jsi doma? To je super, že jsi tu…“ následovalo objetí a víc už ani nemusely říkat. Pozastavil se čas…V tom krátkém objetí bylo všechno, uvědomění, jak moc jsem jim dlužná za celá ta léta mé nepřítomnosti.
Život mi proklouzl mezi prsty…
Jako kytka v obalu s prodlouženou trvanlivostí
V posledních letech jsem často cestovala, trávila jsem hodně času v práci. I po dobu mateřské jsem pracovala, budovala jsem kariéru s cílem a představou, uspokojit potřeby celé rodiny jako i ty svoje, a samozřejmě s myšlenkou na lepší zítřky.
Byly skutečně toto moje potřeby, nebo jen jakési materiální ukájení svých iluzivních představ o lepší budoucnosti? Je skutečně toto to, co chci, po čem toužím, co mě baví a naplňuje? Celé to byl vadné a mimo…
Teď jsem tady a teď, vědomá a přítomná, pro svou rodinu, syna, dceru, mého manžela i pro všechny na světě, kteří o to budou stát a taky pro sebe. Byla jsem jako kytka ve fólii, zakonzervovaná, aby déle vydržela. Teď ale potřebuje ven z té folie, opět zapustit své kořeny pevně do země, zalít a vyživit…
Další dny byly v naprostém klidu. Rozhodnutí udělat změnu bylo jednoznačné a obrovsky ulevující. Dostalo se mi vláhy, která mě naplnila novou energií, pocitem vnitřního blaha a uspokojení.
Nový začátek
Plná nových předsevzetí a nápadů se pouštím divokou řekou plnou nových úskalí a výzev. Ale teď je to jiné. Už vím, co chci. Chci opět být naplněná pocitem, že to, co dělám má smysl, že to, co jsem se v životě naučila si nebudu nechávat pro sebe ale budu sdílet dál.
„Chci pomoc ostatním najít jejich cestu za štěstím a nalezením životní rovnováhy“.
Mohlo by se vám také líbit
